Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Bachův varhanní podzim
12. leden 2016 | 18.57 |
Loňský rok a zejména jeho poslední čtvrtletí byl na úžasné filharmonické koncerty hodně bohatý. Patřil k nim i koncert, který se konal v pondělí 19. října 2015 v rámci festivalu Bachův varhanní podzim (údajně to byl už šestý ročník, ale u nás ve městě byl poprvé, tak doufám, že ne naposledy :o) v Katedrále sv. Mikuláše. Lístky se kupovaly bez číslovaných míst, takže kdo dřív přišel, ten si lépe sedl, přičemž na nás kolem sedmé večer (koncert začínal od půl osmé) zbyla místa více méně už jen v první řadě – sice nejsme žádné stydlivky (stejně si myslím, že už jsme tak profláknutí, že už je to asi jedno :o), ale bylo to rozhodně nejbližší setkání, jaké jsme kdy zažili, téměř tváří v tvář (violoncellisti seděli ani ne půl metru od nás a cembalu jsme viděli do útrob tak dokonale, že jsme mohli sledovat jednotlivé struny :o). Zkrátka díkybohu, že jsme seděli po pravé straně, protože být takhle blízko pana dirigenta Talicha, nevím, jestli bych to rozdýchala bez mdlob :o)
Navíc náš oblíbenec Jan Talich nejen že dirigoval, ale dokonce hrál i coby sólista na housle, takže o skvělé zážitky bylo postaráno :o). Na začátku byl krátký proslov od jakéhosi konferenciéra o festivalu Bachův varhanní podzim, kde všude se letos koná (dokonce i v některých městech Rakouska) a tak, a poté 
následovala první skladba jen pro samotné varhany, což bylo trochu zvláštní, protože ty jsme měli za zády, takže jsme neviděli na varhaníka, ani na nikoho jiného, jen jsme tupě zírali na oltář před námi a poslouchali :o). Ale na utvoření atmosféry to myslím stačilo, jako by to člověka vrátilo v čase, všechny ty zvučné, prolínající se a překombinované melodie mi pokaždé chtě nechtě připomenou dobu šlechticů a poddaných, paruk a církevního mocnářství :o)
následovala první skladba jen pro samotné varhany, což bylo trochu zvláštní, protože ty jsme měli za zády, takže jsme neviděli na varhaníka, ani na nikoho jiného, jen jsme tupě zírali na oltář před námi a poslouchali :o). Ale na utvoření atmosféry to myslím stačilo, jako by to člověka vrátilo v čase, všechny ty zvučné, prolínající se a překombinované melodie mi pokaždé chtě nechtě připomenou dobu šlechticů a poddaných, paruk a církevního mocnářství :o)Potom už konečně následovaly skladby s orchestrem a my jsme si mohli vychutnat krásnou mnohovrstevnatost kanonické barokní hudby, když se melodie přelévala z jedněch houslí na druhé, pak na violy, violoncella a zase zpátky :o). Navíc pan dirigent Talich svou hru zase tak krásně prožíval – neustále se pohupoval do stran, šponoval se na špičkách nebo se naopak různě přikrčoval – a při tom všem se snažil neustále dávat nenápadné signály zbytku orchestru (čili dirigovat :o), zkrátka opět to bylo neuvěřitelně nakažlivé, charismatické a člověk odcházel z koncertu nabitý vlnou pozitivní energie a s úsměvem na rtech :o)
2pt">Při poslední Haydnově skladbě členové orchestru seděli na židličkách a doprovázel je varhaník, který si přivezl přenosné varhany v podobě jakési hrací skříňky na kolečkách – mimochodem tyhle varhany měly místy poměrně nepříjemný pištivý zvuk a připadaly mi až příliš hlučné (ale možná to bylo tím, že jsme seděli v oné první řadě :o(. Každopádně sedící pan Talich s houslemi byl naprosto k sežrání, protože, zabraný do hry, celou skladbu neustále poposedal (nebo se různě vytahoval a pak se zase hrbil, komíhal se ze strany na stranu, zkrátka nevydržel sedět chvíli v klidu a měla jsem pocit, že by se ke hře možná ze všeho nejradši postavil :o) až se pokaždé poměrně nebezpečně přiblížil k prvnímu houslistovi Martinu Týmlovi – to se potom na sebe tak pěkně usmáli a pan Talich si zase poposedl o kousek zpátky, aby kolegovi nevypíchl oko :o). No prostě roztomilost sama :o)
Jinak i když je katedrála údajně temperovaná, stejně jsme proseděli celý koncert v kabátě (takže ta košile, co jsem si vzala pod něj, abych vypadala aspoň trochu jako slušný člověk, nakonec nespatřila světlo světa :o( a dokonce i členové orchestru přišli neformálně ve svetrech a tak. Pan dirigent měl navíc kromě vlněného svetru i nezvyklé šněrovací zimní bufy a neholené strniště na tváři, díky čemuž vypadal naprosto neformálně (a možná až trochu zanedbaně), ale o to sympatičtěji :o). Zase na něm bylo vidět, jak moc ho hraní těší a že opravdu nepokrytě miluje to, co dělá (vím, že to tu píšu asi pokaždé, ale když ono je to opravdu tak :o).
A stejně jako po každém skvělém koncertě, bylo mi i tentokrát líto, že muselo něco tak krásného skončit, a cestou domů na mě v MHD padl takový ten dojímavý až plačtivý pocit doprovázený úvahami o tom, co všechno bych mohla (a nejspíš měla) na svém životě změnit... no co vám budu povídat, bylo to neskutečně přínosných dvacet minut, které pak ještě pokračovaly následující den a pomohly mi přežít napjatou situaci v práci a vůbec. Už se nemůžu dočkat dalšího koncertu naší filharmonie, i kdyby jen pro ten pocit, že zase uvidíme naše staré známé (včetně mého inspirativního pana dirigenta :o). Mimochodem myslím, že není fér, že pan dirigent k tomu všemu, jak je skromný, milý a prostě profík, který pokaždé nakráčí s úsměvem na pódium a začne hrát, používá moc pěkně vonící kolínskou :o(, pak se ženským nemají podlamovat kolena :o). Navíc se mi o něm teď pravidelně po koncertech zdají moc pěkné sny – nepředstavujte si nic nemravného, vždycky je to naprosto nevinné, ale velice příjemné, plné úsměvů a komplimentů, zkrátka něco jako "lázně sebevědomí" od naší podnikavé lvice :o)
Bachův varhanní podzim 2015 – program:
J. S. Bach – Passacaglia c moll
J. S. Bach – Braniborský koncert č. 3
J. S. Bach – Braniborský koncert č. 4
Joseph Haydn – Koncert pro varhany a orchestr F dur
Komentáře
| RE: Bachův varhanní podzim | boudicca | 24. 01. 2016 - 14:41 |
 RE(2x): Bachův varhanní podzim |
rebarbora | 24. 01. 2016 - 14:55 |